Román o posledních dnech J.J. Rousseaua a o osudu jeho díla v bouřlivé době po jeho smrti, za francouzské buržoasní revoluce, "je právem pokládán za vrchol dosavadní literární tvorby Feuchtwangerovy, a to nejen po stránce myšlenkové, ale i umělecké. Svou přímo klasickou sevřeností, úsporností a plastičností výrazovou i smělou novátorskou komposicí je triumfem F. uměleckého mistrovství, zároveň však také zde neobyčejně vyzrává jeho filosofický a politický pohled na skutečnost. Teprve v tomto románu vystupuje po prvé a jednoznačně do popředí lid jako uskutečnovatel historické nutnosti, lid jako rozhodující činitel dějinného vývoje. V tom je ideový význam nejnovějšího F. díla. A toto překonání idealistického vztahu k historii je spojeno snad ještě více než kdy předtím s vynikajicím autorovým darem vypravěčským, s jeho duchaplným humorem, sarkasmem, hlubokou psychologickou kresbou, se skvělým uměním zkratky." (V. Feldstein.)