V disciplinách dějin myšlení, idejí, vědy a filozofie došlo k výraznému posunu, neboť analýza se již nezaměřuje na "epochy" či "věky", nýbrž k fenomenu zlomu. Zrodila se snaha pod velkou kontinuitou myšlení nalézt přerušení, jejichž statut i povaha jsou velice rozmanité. Tato nová forma historického výzkumu si musí vytvořit vlastní teoretickou soustavu, poněvadž dějiny myšlení, poznání, filozofie a literatury rozmnožují diskontinuity, zatímco historie ve vlastním smyslu slova se opírala o zachování stabilních struktur. Foucault příčinu dvojkolejnosti historického výzkumu nachází ve "zproblematizování dokumentu" - primárním cílem již není dokument interpretovat, ale definovat jednotky a vztahy ve struktuře samotného dokumentárního materiálu. Tradiční historie nechávala promluvit prvky, mající často neverbální povahu, současná pracuje s masou prvků, které by měly být izolovány, uvedeny do vzájemných vztahů a uspořádány do souborů. Historický výzkum směřuje k archeologii ve smyslu úsilí o vlastní popis prvku... Tohoto východiska francouzský strukturalista využívá k vymezení metodiky k postižení historických proměn diskursu. Pc. L1e7b

Významný francouzský filozof vymezuje metodická východiska a postupy historického směřování diskursu.