Dvojjazyčná, v zrcadlové česko-anglické úpravě provedená reedice sbírky veršů obsahuje básně čtrnáctiletého chlapce, které pocházejí z rukopisného časopisu Vedem, jenž byl ilegálně vydávaný v terezínském ghettu v letech 1942-1944.

Hanuš Hachenburg se začal poezii intenzivně věnovat již od svých dvanácti let, kdy vznikly jeho první básnické pokusy. Promítal do nich svou nelehkou životní zkušenost, formovanou nejdříve pobytem v židovském sirotčinci a poté existencí mnohem obludnějších rozměrů: Hanuš byl totiž transportován do terezínského koncentračního tábora a odtud pak dále na východ, kde se jeho tragický úděl završuje. Po Hachenburgovi zůstalo několik veršů, které dokumentují jeho tehdejší myšlenkový svět a citové dozrávání, reprezentované především snahou o sblížení se svými věkovými souputníky. I když v nich nalezneme například ozvěny máchovských variací i jeho dalších literárních vzorů, přesto lze jeho tvorbu považovat za svébytné umělecké vyjádření, v němž se třeba již odrážejí i některé sociální motivy, dále pak lyrické reflexe i zamyšlení nad osudem a existencí člověka. Kniha vznikla a je vydána jako součást dlouhodobého projektu Shoa, v němž se studenti pražského gymnázia Přírodní škola zabývají problematikou nacistické perzekuce a holocaustu.