Kniha amerického historika českého původu hodnotí český zahraniční i domácí protifašistický odboj v letech 1939-1945.

Základem textu je autorova disertační práce (z r. 1969), která posléze vyšla v r. 1971 v knižní podobě v New Yorku a v Londýně. Autor velice podrobně sleduje otázku české reakce na německou okupační politiku a zřízení protektorátu se všemi známými událostmi a z nich pak i vyplývajícími důsledky. Začíná přehledným rozborem situace v zemi a všímá si národnostního konfliktu Čechů a Němců od r. 1935 až do přijetí mnichovské dohody a po vznik protektorátu. V této souvislosti si všímá hlavních protagonistů - Hitlera, K.H. Franka, a K. von Neuratha na straně německé a z českých osobnostím se zabývá postavou E. Beneše, generála Eliáše a E. Háchy. Sleduje odchod českých představitelů do exilu a vznik zahraničního i domácího odboje, oficiální politiku státního prezidenta Háchy a jeho vlády a zároveň i problematický vývoj kontaktů s Benešovou londýnskou vládou. Osobnost prezidenta Beneše autor hodnotí značně kriticky, a to nejen pro jeho rozhodnutí nepostavit se Hilerovi, ale i pro jeho odchod do exilu a celou politiku londýnské vlády. Na druhé straně pak poukazuje na úlohu českého fašismu za protektorátu a činnost jeho politických organizací, zejména Vlajky. Celá kniha vrcholí atentátem na R. Heydricha a následnou perzekucí, což vše autor posuzuje jako akt naprosto zbytečný. Závěrečné hodnocení celého českého odboje a jeho důsledků pro budoucnost národa vyznívá nakonec značně rozpačitě a autorovy pokusy o zobecnění naprosto nepředsvědčivě.