Krátká skladba české básnířky evokuje citově vypjatou jízdu vlakem, při níž vyvstávají do popředí nejrůznější myšlenky i emocionální zastavení. Vše vlastně začíná jako obyčejný výsek ze všedního dne: protagonistka podnikne krátký výlet po železniční trati, jakousi "zapřenou jízdu" z vršovického nádraží, která jí přináší množství postřehů a dojmů, a to nejen o současném životě, jenž se projevuje především jemnou drobnokresbou zachycující tváře, typy i chování spolucestujících. Tato netradiční exkurze totiž autorce dovoluje i hrozivé ohlédnutí do minulosti, kdy se vagón náhle promění v dobytčák a před očima jí defilují tváře jejích předků, jedoucích do koncentračních táborů, "až na konečnou, tam, kde nic není". Stručný a výraznými básnickými prostředky napsaný příběh Evy Frantinové , nikoli náhodně se odehrávající "v šedi sychravých dnů, které každoročně postihují Čechy".